Právo, 26. 4. 2002

Hardrocková naděje Flattus

Zabrousit při pátrání po kvalitní české rockové muzice do sfér markantně vzdálených komerčnímu mainstreamu nemusí být ani zdaleka nepříjemnou záležitostí. Může se totiž narazit na vřídlo nápadů, neotřelých, avšak řádně strohých melodií i slušných instrumentálních výkonů. Jedno takové vřídélko si říká Flattus a nedávno na zemský povrch vymrštilo debutovou desku Cizí známí.

Když album uchopíte za vlasy a poddáte se jeho podzemnímu charismatu, snadno vás rozpálí do běla. Nic nebude vadit možná až příliš neurvalý vokál, ani slabší zvuk (deska vyšla vlastním nákladem skupiny). Jednoduše se zaposloucháte a budete unášeni ostrým hardrockem, na hony vzdáleným modnímu nu-metalu. Hardrockem, který stojí na pevných základech tradičních žánrových bardů u Deep Purple a Black Sabbath. Navíc se u desky zasmějete (u trampské předělávky Zácpa), či dostanete radost ze skutečného, pravověrného bigbeatu (Měsíc, Oheň).

Odjakživa platilo, že lázně a vřádla dělají člověku dobře na duši i na těle. Sluchové orgány ale v tomto směru zůstávaly jaksi stranou. Pokud někdo propadl mylnému dojmu, že podobné "receptury" pro uši neexistují, nechť si zavýskne, neboť hudba kapely Flattus rockerově sluchu dozajista neuškodí.

(Flattus: Cizí známí, 41:57 minut, vyšlo vlastním nákladem skupiny)

zpět